Bylo mi 11 a toužila jsem cvičit na Spartakiádě. Jako třídní nemehlo jsem ale byla u tělocvikářky v nemilosti.
Klasicky jsem to urvala svou vytrvalostí.
Nasazené třídní hvězdy odpadaly z nácviku týden co týden, zatímco já chodila pořád. A tak jsem se z pozice 9. náhradníka propracovala až do finální sestavy. Učitelce zbylo tak málo lidí, že mě nasadit prostě musela.
Dopadlo to všelijak.
Cvičily jsme sestavu se švihadly a značky byly metr od sebe. Když skákání pokazila jedna z nás (typicky já), šla dolů celá řada švihadel jak při dominu. Šlo takhle “zbourat” i celý sektor.
Protože jsem nebyla jediná, kdo to kazil, občas byl “na zemi” celý stadion.
Úspěch této sestavy nejlépe reflektuje skutečnost, že švihadla už na Spartakiádě nikdy znovu zařazena nebyla.
Proč vytahuju tuhle dávno zapomenutou vzpomínku na Spartakiádu?
Protože mi ji současný marketing připomíná.
Všichni ve stejném dresu
Od AI jsem čekala hodně. Ale stejně mě dostala.
Překvapilo mě, s jakou ochotou jsme odevzdali občanky, vlastní hlas a vidění světa a navlékli jsme se do stejných dresů.
Když to řeknu marketingově: řada z nás se úplně vzdala vlastního brandu.
Připadám si, jako bychom se všichni vrátili k psacímu stroji a začali si zase posílat oběžníky. Protože asi tak rozeznatelné od sebe dnešní vizuály jsou.
Jako vejce vejci. AI příspěvky a reklamy na Facebooku a Instagramu.
Nevím, jestli jsem sama, kdo právě prožívá Grafický žal. Troufám si doufat, že existují lidi, kteří si taky musí na kruháči v Tišnově zakrývat oči, protože tohle vidět opravdu nechtěli ⬇︎
Moje oči! Moje oči! AI billboard v Tišnově.
Co na to lidi?
Nedávno jsme v Klubu s Nepřehlédnutelnými probírali, jak na AI obsah reagují lidi. Odpovědi byly dvojího druhu.
Jeden tábor říkal: “Takhle je to přece správně.”, protože na kurzech AI je učili, že hlavní je ušetřit čas a “dát něco rychle ven”.
Druhý tábor popisoval, že jakmile u příspěvku rozezná AI původ, obsah automaticky přeskakují.
“Já už to prostě vůbec nemůžu.”
„Mně je z toho úplně špatně od žaludku.”
“Zvedá se mi z toho žaludek. Chce se mi odpojit se od internetu a odejít do lesa.”
Takhle lidi popisovali, co s nimi dělá, když se jim ve feedu objeví zjevný AI obsah.
Překvapila mě ta tělesnost
To vidím v marketingu opravdu málokdy, většinou se prostě člověku nějaká značka buď líbí nebo nelíbí, pohybujeme se v mantinelech “sympatický nebo nesympatický” a fyzické projevy hnusu jsme měli doteď rezervované pro obsah násilný nebo zvrácený.
Teď fyzickým odporem reagujeme na obsah běžných tvůrců (fyzioterapeutů, lektorů, výrobců), u kterého náš vnitřní radar rozeznal AI původ.
A protože asi nechcete, aby si ke konzumaci vašeho obsahu někdo musel brát kyblík, pojďme se na to spolu podívat.
Proč se to děje?
Když procházím obsahem tvůrců, které ráda sleduju a najednou v něm objevím zjevné AI floskule, cítím se asi tak, jako když mi napíše kamarád, kterého jsem 10 let neviděla, že by mě chtěl vidět a pak mi po 3 větách začne prodávat Amway.
Jsem zklamaná. Nešlo mu o mě a o to, jak se mám. Vlastně ho nejpíš vůbec nezajímám. Jel podle “seznamu všech lidí, které znám” (běžná praktika v MLM, finančním poradenství či realitách) a chtěl mi něco prodat.
Chtěl mě “osejlovat”.
(Což je cítit v těle přesně tak, jak to zní. Jo, brrr.)
Vy zatím potkáváte na sítích takovéhle příspěvky
Proč nás to tak znechucuje, když je to jen pár nevinných motivačních větiček?
Protože jsme se nedozvědili zhola nic.
Nevíme, kdo se rozhodl změnit sám sebe, co ho k tomu vedlo a čím si musel projít, aby to dokázal.
Autor nás poučuje bez jakékoliv vlastní investice. Nic neriskuje, nic neodhaluje, nestálo ho to žádnou životní moudrost, jen pár kliknutí.
S člověkem, který to “psal”, nemáte šanci cokoliv spoluprožít.
Je to jako, když:
- Oligarcha vykládá lidem, jak mají šetřit.
- Týpek, který kolem postiženého člověka nejel ani vlakem, vykládá mámě autistického dítěte, že “postižení je dar”.
- Zažijete nějakou tragédii a pár dobráků přispěchá s radou, že “všechno má svůj smysl a stalo se to, abyste na tom mohli vyrůst.”
Radí vám lidi, kteří to nezažili. Povýšená rada je jejich způsob, jak se nemuset dívat do vaší otevřené rány. A vám je z toho poprávu špatně.
Soutěska ztracené důvěry
Pojďme si teď dát trochu vědy.
Japonský robotik Masahiro Mori v roce 1970 přišel s pozorováním, které by nám mohlo mnohé objasnit. Zjistil, že čím víc se robot podobá člověku, tím víc je člověku sympatický.
Proto se začali vyrábět roboti s rukama a nohama nebo aspoň se smajlíkem na “obličeji”. Lidi takové pomocníky mají raději než obyčejný stroj ve tvaru kvádru.
Jenže.
Problém nastává ve chvíli, kdy robot začně člověka připomínat příliš. Když vypadá téměř jako člověk a liší se jen tím, že má třeba mrtvé oči. Nebo má technicky správný úsměv, který ale přichází v nepravou chvíli.
Vypadá prostě skoro jako člověk, jen je na něm něco divného.
Tahle nejasnost hranic vzbuzuje u lidí odpor, který Mori nazval The Uncanny Valley (volně překládám jako Soutěska ztracené důvěry).
Odpor vzniká proto, že člověk nedokáže objekt okamžitě zařadit do správné kategorie (živé x neživé, bezpečné x nebezpečné).
Podívejte se na obrázek.
Svislá osa ukazuje, jak moc se nám pozorovaný objekt líbí, vodorovná osa znázorňuje podobnost člověku.
A ta propast “Uncanny Valley” ukazuje, jak moc nemáme rádi, když je něco skoro lidské, ale ne zas úplně.
Tady je to obrázek vtipně doplněný o varianty, když se objekt umí pohybovat (přerušovaná čára) nebo je statický (plná čára).
Fun fact: Mrtvola nám vadí míň než zombie (přestože zombie je člověku podobnější, neboť se hýbe).
Dovolím si Moriho pozorování extrapolovat
a použít pro komunikaci na sítích.
Příklady, jak to nedělat:
✸ Instagramový kanál, na kterém už rok sledujete příběhy taťky na rodičovské, kde on sám vystupuje a mluví (resp. se prezentuje jako člověk) a najednou vám z videa ten samý taťka přeříkává AI floskule:
“Upřímně…” “ Není to tím…, je to tamtím.” “A jak to máte vy?”
(Bléééé a unfollow.)
✸ Facebookový příspěvek politika, kterému jste fandili, má najednou typický AI formát (řádkování ob řádek, emotikon na konci každé věty, dlouhé — pomlčky.)
(Uggghhh!)
✸ Otevřete LinkedIn vaší oblíbené lektorky, která je naživo supervtipná a trochu držkatá a vidíte tam:
„Leadership není o pozici — je o schopnosti inspirovat ostatní.“
(Fuuuuuuuj!)
Vaše pocity?
Tvůrci se tváří jako lidi, ale nastrčili za sebe roboty. Nebo možná dokonce zombíky, kdo ví, na jejich profilu prostě už nemůžete věřit vůbec ničemu.
Jak to dělat dobře
Všechno zachrání jedna věc. Pravda.
Klidně používejme AI, ale uvádějme výsledek do kontextu, ve kterém bude jasný původ.
Příklady, jak to dělat:
“Napište mi a odpoví vám můj přítel RoboKarel.”
“Probrala jsem to s AI a došli jsme společně k tomuhle:” (text)
“Takhle si ChatGPT představuje mě při práci.” (obrázek)
Naopak, když tvoříte bez AI, nestyďte se vyrobit si na vizuál vlastní razítko “Tvořeno člověkem” nebo k textu “Psáno člověkem”.
Samozřejmě budete používat i kombinace: “Text vlastní, kráceno pomocí AI.”
Jakmile začnete být v komunikaci pravdiví, veškeré nevolnosti publika zázrakem zmizí.
Jednat fér se prostě vyplácí a v době AI obzvlášť.
A ne, nemusíme AI ignorovat ani hanit. Klidně ji můžeme používat na hromadu věcí. Stačí, když ji nebudeme převlékat za sebe.
Naše obří šance
Vidíte to, co já? (Mám potřebu si pořád protírat oči, protože se mi nechce věřit tomu, co mám před bulvama.) Nojo, pořád to tam je!
Dobrá polovina lidí se dobrovolně rozhodla vzdát se vlastní výjimečnosti.
Jako vážně:
Vaše konkurence právě teď gumuje ze světa svůj brand, svůj hlas a svoje vlastní myšlenky.
Nakonec nemusíte vůbec být nejlepší. Stačí, když budete pravdiví a zůstanete sví.
Vidíte tu příležitost?
Teď je ta nejlepší doba vylézt před lidi se vší svou nedokonalostí (právě se stala vaší výhodou) a vrazit do obsahu trochu víc sebe sama.
V moři AI balastu se stanete výjimkou, kterou budou lidi milovat.
Za mě je tohle šance, která tu ještě nebyla. Nevím, jak vám, ale mně to dává sílu a obrovskou chuť do práce.
Právě teď je ta nejlepší chvíle obout se do vašich projektů, protože když je budete dělat poctivě, budete zářit jako hvězdy na nebi.
Tak tu příležitost pojďte chytit za pačesy.