Facebook

Jak nám podnikání narovnává páteř

Zrovna se učím krást.

Jana mi vysvětluje, jak se to dělá. “Sundáš kód, strčíš to do kapsy a jdeš ven.” Je nám šestnáct a mně přijde, že ona, na rozdíl ode mne, prošla nějakou zkouškou dospělosti. Kromě toho ten náramek, co šlohla, je vážně boží a já bych ho chtěla taky.
Stojím u regálu a sponka má už sundaný kód. Jenže já tady zevluju už dvacet minut, po čele mi teče pot a nejde mi to. Mám pocit, že na mě všichni koukají a ta sponka v ruce má snad metrák. Odcházím jako spráskaný pes. Nedokázala jsem to.
Ne, že bych byla tak poctivá. Prostě jsem měla strach.
Touhle příhodou chci říci jen to, že jsem se nenarodila se svatozáří na hlavě. I já čelím při pohledu na zlatý řetízek na zemi svodům typu: “Když to neseberu já, sebere to někdo jiný.“
Stejně tak v podnikání, mi ďáblík zpoza levého ramena našeptává: “Když tam napíšeš, že už za měsíc budou vydělávat, bude se ten kurz prodávat mnohem líp.”

Etika v podnikání je děsně složité téma.

Nejčastěji se odbývá větami: “Však se ukáže, kdo to myslí dobře a kdo ne. Ten, kdo krade, přijde o svoji pověst.”

Jenže ona to není pravda

Příliš často jsem byla svědkem toho, že podvedení lidé svého zloděje milovali, protože si je k sobě emočně připoutal.

Pokud se rozhodnete hrát fér, tak mnohokrát jste vy ti jediní, kdo o tom ví. To, že jste se v nějaké chvíli vzdali zisku proto, abyste nezalhali, často vůbec nikdo další nepozná. Víte to jen vy. A nikdo vás za to nepochválí.

Poctivost bolí.
🥺 Budete se dívat na to, jak zloději vydělávají miliony.
🥺 Budete svědkem toho, jak vaše jméno vaši zákazníci sází do jedné řady s podvodnými “experty”, protože nepoznají rozdíl a myslí si, že jste kolegové.
🥺 Budete si oproti guruům připadat hloupí, protože budete mít pocit, že děláte něco špatně, když neumíte nabídnout zaručený postup na automatické zbohatnutí.
Na to, aby byl člověk poctivý, i když se nikdo nedívá, potřebujete mít mnohem hlubší důvod a pořádnou dávku odvahy.
Pokusím se vám popsat, jak z malého kořínku rostla ta moje.

Když jsem natočila svůj první kurz, nevěděla jsem pořádně, jak se prodejní komunikace kolem online kurzů dělá. (Bylo to v dobách, kdy u nás téměř žádné online kurzy nebyly.) Zaplatila jsem si mentora, který už za sebou jeden úspěšný online projekt měl a ten mi radil, co mám dát do prodejního videa. Bylo to hodně o plnění snů, získávání svobody a tak dále.

Připomínalo mi to trochu styl toho chlápka na “K” s miliónovým e-mailem a připadalo mi to divné. Ale říkala jsem si: “Asi se to takhle dělá, jinak by mi to ten pán neradil, je to přece profík.”

Lidi byli z kurzu nadšení a já jsem si libovala, jak to funguje.

Postupem času se můj styl prodeje měnil. Poznala jsem svoji komunitu a získala jistotu v tom, co pro ni má hodnotu. Natočila jsem další kurzy a při jejich prodeji už jsem komunikovala po svém. Prostě jsem mluvila o tom, co je v kurzech a co se stane s jejich podnikáním, když se ty nové dovednosti naučí. Hemzy o svobodě a snech už jsem nechala stranou.

Tenhle způsob prodejní komunikace už mi zůstal a já myslela, že můj podnikatelský vývoj je “hotový” a nemám se co učit.

Cha chá.

Pochopitelně jsem byla úplně vedle.

Přibližně v době covidu se začaly dít divné věci.

Zákazníci začali být nespokojení. Přesně s těmi kurzy, které byly do té doby tak oblíbené.

Dostávala jsem e-maily typu:
🤬 “Nechci se učit nějaké typy zákazníků, chci prodávat.”
🤬 “Jaktože jste na stránku kurzu nenapsala, že budu mít s podnikáním ještě další náklady? Teď vyšlo najevo, že budu potřebovat zakládat ještě e-shop a klikat nějaké reklamy. Měla jste tam napsat, jaké budou KOMPLETNÍ náklady na moje podnikání.”
🤬 “Nechci budovat žádnou komunitu, chci prostě jen prodávat. Čekala jsem, že uděláte nějaký jednodušší návod.”

Jakoby přišla nějaká nová sorta lidí. Jakoby si mysleli, že podnikání je záležitost na tři kliknutí. Kupovali si kurzy, které nikdy nedodělali. Byli hrozně zklamaní z toho, že nemají úspěšný byznys za týden. A dávali mi to sežrat, i když jsem nic takového neslibovala.

Byla jsem z toho v šoku. A pak jsem se rozhlédla a nestačila se divit, co za podnikatelské kurzy se po celém internetu prodává.

Online podnikatelkou za 3 dny.

Podnikání na automat.

Vydělávej, když spíš.

Tvůj první milion.

Půl dne jsem projížděla reelska na instáči.

Bylo mi z toho špatně. Z nabídek podnikatelských kurzů musel mít normální člověk pocit, že je vlastně úplná nula, pokud ještě nemá online podnikání, které za něj pasivně vydělává miliony. Tady je přece kurz, ve kterém to někdo celé udělal za něj, stačí to okopírovat. A byl by úplný mamlas, kdyby si nespočítal, že se mu tenhle kurz za 30 tyček vrátí už za měsíc.

No potěš koště.

Takže jsme si do podnikatelských kurzů nalákali hromady lidí, kteří vlastně vůbec podnikat nechtějí. Chtějí jen vydělávat. Okamžitě. Vůbec netuší, co všechno podnikání obnáší. A když narazí na první kamínek na cestě, vzdávají to, protože ta cesta přeci měla být umetená.

Jak mám proboha takové lidi učit?

Kdysi jsem se dívala na dokument o znečišťování oceánů.

Plavaly v něm celé ostrovy PET lahví a igelitových tašek a zamotaní do nich umírali nádherní mořští živočichové. Nezvládla jsem to dokoukat. Kolektivní vina za zhýralý lidský konzum a nenažranost korporátů, mě úplně tlačila k podlaze. Poprvé v životě jsem se styděla za to, že jsem člověk.

A teď jsem měla pocit, že se ten stejný princip dostal do vzdělávání.

Vmanipuluju tě do nákupu kurzu, který nedokážeš využít. Zaplatíš, zahodíš. Já zbohatnu. Je mi jedno, co za mnou zbyde. Hlavně, když se toho prodá hodně.

Chtělo se mi seknout s učením.

Jenže na to už jsem byla do své práce za ty roky příliš citově zainvestovaná. Už jsem spoustu lidí z mé komunity znala osobně a práce pro ně mě naplňovala.

Nakonec jsem se rozhodla, že ten můj pidi kousek trhu, který jsem obsadila, bude tak čistý, jak jen to půjde. Že to bude férové a bezpečné místo pro všechny, kdo jsou ochotní na svém podnikání pracovat. I když na tom nezbohatnu. I když ten rozdíl poznám jenom já.

A začala jsem dělat úplně bláznivé věci.

Začala jsem mluvit o tom, že podnikání není jednoduché. Že se to musí vysedět. Že se na to musí vypěstovat sitzfleisch. Že bez komunity to nepůjde. Že je zapotřebí naučit se odolnosti. Že nejde všechno automatizovat. Že na všechno není systém.

Spousta lidí odešla.
Ale mě se zase začalo lépe dýchat.
A stěžovatelé zmizeli.

Nedělám si iluze, že by poctivé podnikání šlo poznat “zvenku”.
Nabídky guruů jsou příliš lákavé na to, aby je někdo zkoumal hlouběji.
Ale věřím, že to ocení lidi, co už mě znají. Co se mnou pár kurzů prošli a vidí pokroky na vlastních projektech.

Ve chvíli, kdy se vzepřete svodům k podvádění, největší změny se udějí ve vás samotných. Začnete si sami sebe vážit. Začnete si věřit. Začnete si všímat každé části vašeho života a pomalu ji narovnávat.

U mě to mělo tyhle dopady:

🟢 Úplně jsem přestala mít trému při veřejném vystupování.

Ve chvíli, kdy říkám jen to, čemu naprosto věřím, tréma prostě zmizí. Nepotřebuju žádné rozdýchávání, ani dřepy.

🟢 Naučila jsem se spoléhat na vlastní mozek a on mě nezklamal.
Můžu věřit své hlavě, že vymyslí skvělé věci. Když se dívám na ten rozdíl, chce se mi smát. Guruové čekají, s čím přijde vrchní guru, pak berou kopíráky a učí to své ovečky. A říkají tomu pokrok.
Já se můžu dívat dopředu a se zkušeností dvaceti let pozorování trhu předpovídat, jaké nastanou změny a co bude fungovat za rok. Nemusím kopírovat omleté rady z Instagramu, ale můžu použít vlastní mozek. A to je k nezaplacení.
🟢 Přestala jsem se bát neúspěchu.
Když jsem došla k definitivnímu rozhodnutí, že projekt Tvůrci v praxi ukončím, tak jsem to obrečela. Pak jsem se vysmrkala a čekala, že přijde sevření úzkosti a budou mě týrat otázky: “Co když to nedokážu? Co když se neuživím? Co když moje nová vize nebude nikoho zajímat?”

A víte co? Ony nepřišly.

Nikdy jsem si nebyla jistější, že jdu správným směrem.

Že přesně to, co čem budu mluvit v dalším projektu, budou lidi opravdu hodně potřebovat.
Považuju podnikání za ten nejintenzivnější osobní rozvoj.

Díky podvodným praktikám máme možnost se vymezit. Najít si vlastní hranice území, na kterém se můžeme pohybovat s rovnou páteří a bojovat, za jejich zachování. Kdyby neexistovalo zlo, neměli bychom se čím znechutit a zůstávali bychom všichni průměrní.

A i když většina toho není zvenku vidět, dává to obrovský smysl.

Přeju vám, aby vám podnikání dávalo smysl i ve chvílích, kdy není jednoduché a aby vás samotné těšil i vývoj, který kromě vás nikdo jiný nevidí.